S batohem za svým snem...
Nejen s batohem za svým snem.
Dlouho jsem přemýšlela, jak se zhostit výzvy a přidat příspěvek zde. Nevím, jak to máte vy, ale já….
…před každým výšlapem stojím před otázkou „Co si vzít a na nic nezapomenout ?!“. Základem je jednoznačně batoh, ale tím to přeci nekončí . Čeká mě cesta za svým snem, a tak si dělám hromádky všeho potřebného. Beru batoh a pak každou věc, kterou mám v úmyslu vložit do batohu, beru nejméně ještě jedenkrát do ruky…. stále přemýšlím jak mít vše a zároveň pak co nejméně nést na zádech. Hlavně nezapomenout na vodu a tudíž počítat s dalším váhovým přírůstkem. Když mám „vše“ sbaleno, stejně se nemohu zbavit pocitu, že něco chybí. Ovšem kdosi pronesl: „co nemáš, tak nepotřebuješ“.
Tak tedy hurá… jdu na to.
Já a můj batoh, který je mi neodmyslitelným parťákem, vyrážíme vstříc vytyčenému cíli. A kam, že to je? Směr Slovinsko, a to s partou lidí, které lákají vrcholky hor stejně jako mě. I přes střídající se počasí, stále mi můj batoh nabízí možnost výběru a vyrovnat se s každou nepřízní počasí, která nastane. Kromě batohu, který tu opěvuji, nezapomínám na kalhoty, které mě v drsnějších podmínkách nenechávají na holičkách. Je to jedna z dalších součástí, která by měla být vhodně zvolena. Já ovšem dala, při výběru, na radu zkušenějších a teď vím, že jsem udělala dobře. Pravda, po cestě mám v hlavě jiné hodnoty, než co mám v batohu, ale všeobecně nesmím zapomínat a podceňovat hory, ty nic neodpouštějí a nedají nám nic zadarmo.
My cestou necestou stále šlapeme vzhůru. Cesta se zdá být nekonečná. Jeden z pramenů nám zpříjemňuje a osvěžuje výšlap, květena kolem je také půvabná a obklopující štíty hor nám ukazují svou sílu. Cíl našeho prvního dne se blíží, ale pocitově je stále daleko…říkám si proč lezu přes kamení, po skalách, které jsou po dešti kluzké, jdu v mlze, která váš cíl najednou pohltí a není vidět na krok a pak padá a snaží se dostat až na kůži…, ale všechna ta „příkoří“ snáším se ctí. Vždyť jsem přeci dobře vybavená a jdu za svým snem. A co především, jdeme všichni na pohodu. Po zdolání 1440 m převýšení nám svou náruč nabízí jedna z chat pod Triglavem. Sparťanské podmínky nás nechávají v klidu, neboť prostředí, v kterém se nacházíme je úchvatné.
Za zvuku zvonců ovčího stáda, se nemůžeme nabažit výhledů. Až se zapadajícím sluncem a mírným chladem nás to zažene do chalupy. Tam po zhodnocení prožitého dne a plánem na den druhý, ulehám a těším se na brzkou hodinu ranní, kdy všichni vyrazíme k vrcholu.
Je ráno a ještě za tmy, pouze za očních signálů ovčího stáda a našich čelovek vyrážíme k našemu hlavnímu cíli – mému snu. Sotva je vidět na krok, ale odpočinutí a svěží, nám to šlape samo. Pomalu svítá, a zdá se, že k nám bude počasí milosrdné. Ranní mlha je pryč. Už nezbývá mnoho výškových metrů, ale přeci je ještě třeba něco překonat a zdolat. Jak to na horách bývá, přišla změna počasí a slunko nám tentokrát opravdu ukázalo tu vlídnou tvář hor. Vrcholky okolních hor jsme měli na dosah ruky, a náš cíl, postavit se na nejvyšší střechu Slovinska se podařil. Je to neskutečné a nedá se to ani slovy vyjádřit, co člověk vnitřně zažívá. Milovníci hor mi určitě dají za pravdu, že veškeré úsilí a námaha stojí za nezapomenutelné zážitky a Triglav k tomu bezesporu patří. Je to jiná dimenze, jiný svět, pocit svobody a všeho, co nás činí šťastnými. A i když po cestě budu opět vyhodnocovat potřebu některých věcí, stejně vím, že jsou to jen věci a před další výpravou zase budu tápat, jestli mám všechno potřebné. Jedno je ale jisté, pokud nebudu vědět, vím kam a na koho se obrátit. To co nikde nenajdu, jsou zážitky z výšlapů, protože co člověk nezažije sám, tak jako když není. Proto přeji všem, ať si plní své sny. Já už si jeden splnila a určitě budu pokračovat dál.
Velké díky patří Martinovi, který umí dobře poradit s výběrem všeho potřebného do hor. Cokoliv bylo zakoupeno, plnilo funkci na 100%.
